Spaní u hipíků

V sobotu vyjíždím z Brna do Jablonného nad Orlicí. Spontánně jsem se rozhodla, že si udělám výlet za Majdou a strávím s ní víkend v Orličkách. A to by nebyla cesta se mnou, kdyby se něco nepo... ehm, nebo kdyby se nestalo něco nepředvídatelného. 

Hned příjezd tam byl zajímavý. Vystoupila jsem z vlaku a šla před nádraží, kde na mě měla čekat Majda. A tak jsem jen letmo zahlédla, jak na mě někdo mává u auta. Nějakej klučina, tak si říkám, že Majda asi přijela se svýma kámošema. Řítím se tam a klučina ke mně promluví: „Ty jedeš na oslavu?“ V hlavě mi běží: „No jasně, s krosnou a hůlkama se táhnu na oslavu 😆."

No nic, klučina zjistil, že se jmenuju jinak, a tak jsem se na oslavu bohužel nedostala. 

Za nedlouho poté přijela už naštěstí Majda a společně jsme se vydaly na dobrodružnou výpravu nějakých 10 km od Jablonného po nevyšlapaných cestách, viděly jsme před sebe tak na 5 metrů ani ne, docela dost sněžilo. 

Cesta byla asi o něco náročnější než jsme obě čekaly, ale šly jsme kolem pěkných chaloupek a dokonce okolo jedné maličké základní školy staré tak jedno století určitě. Vešly by se tam tak 3 děti, víc ne. A ředitel by musel být zároveň učitelem, určitě! Nahoru jsme dorazily ve čtyři hodiny, daly jsme si tam zaslouženou večeři a v pět šly dolů. Tu už jsme šly po tmě. Výhodou chodit v zimě na horách po tmě je, že je pořád ještě relativně vidět, protože ten sníh odráží světlo (zvlášť když svítí ještě měsíc na cestu). 

Zkoušíme stopovat sem tam nějaký auto. Nakonec nás svezla jedna maminka, která předtím vezla svého muže někam do hospody a měla o nás starost, tak nám zastavila, když jela s její dcerou zpátky domů. 

Spaly jsme na faře. 

To jsem byla celá nadšením bez sebe a nedokázala jsem si představit, jaké takové spaní může být. Jestli tam nebude třeba strašit nebo tak. Jedinej, kdo tam strašil byl jejich pes, který si nás s Majdou oblíbil. Dokonce jsme před ním zavřely dveře do našeho pokoje, abychom měly klid. No on si je otevřel. A klid nebyl. 

Nakonec jsme ale usnuly.

Ráno nás probudilo asi 10 budíků, ne našich. S námi tam spali ještě další tři kluci, kteří byli prostě tak unavení, protože přišli pozdě z hospody, že neslyšeli vlastní budíky.

Nějak kolem osmé jsme vyrazily navzdory špatnému počasí a vichru na vlak. Cesta byla zafoukaná a všechen sníh jsem měla v očích. 

Podařilo se nám stopnout auto, joo! A taky pluh. 

A to by nebyla cesta se mnou, kdyby se zas nestalo něco jinak než má. 

Cestu vlakem nám zablokoval spadlý strom na dráze, takže jsme nakonec byly odvezeny osmimístným taxíkem, který nás vzal do města, odkud jsme měly přestupovat na další vlak. 

Ještě ten den jsem se chtěla vydat na Lysou, ale raději jsem to odložila na neurčito a jela nakonec do Ostravy za mojí kamarádkou Terkou :).





- Eliška -

Komentáře

Oblíbené příspěvky