Spaní pod hvězdičkama

Jak to všechno začalo? 

Mezi svátky jsem jela do Jeseníků, ačkoliv jsem se zapřisáhla dva týdny zpátky, že budu doma, učit se a připravovat na zkoušku. Byla jsem před těmi 2 týdny pevně odhodlaná, že nic jiného dělat nebudu. Ale za ty 2 týdny se toho seběhlo tolik, že jsem potřebovala pauzu. 

A kde jinde zase sebrat energii než v horách?

Takže když napsala Káťa, že by chtěla jet do Jeseníků, brala jsem to jako znamení. A napsala ji, že bych možná jela. Ačkoliv jsem v tu chvíli nevěděla, co na to rodina, s kterou každý Vánoce trávíme pospolu a do toho jsem si navíc slíbila, že se budu učit na zkouškové. Do poslední chvíle jsem prostě moc nevěděla, jestli pojedu nebo ne. No pro svoje mentální zdraví jsem nakonec volila hory 🙂. 

Na poslední chvíli jsem tak Kátě napsala, že pojedu. A jela jsem...

 Káťa mě vyzvedává spolu s Jirkou v Zábřehu, kde v Kauflandu ještě nakoupíme nějaký dobroty, abychom nebyli na horách o hladu a žízni. Nadlábneme se v místní restauraci a jsme ready na výšlap.

Když dojedeme na parkoviště ve Stříbrnici, odkud nás čeká velká štreka ke Slonovi (pod Kralickým Sněžníkem), vůbec se nám z toho vyhřátého auta nechce. Před sebou máme 7 km a všude je mlha. Navíc máme v plánu spát venku pod hvězdami v nějakých -5 stupních. No, kdo by se nahoru těšil 😅? 

Nám se moc nechtělo a to jsme si to sami takhle vymysleli 🙄. Nepochopíš. Každopádně se po nějakých cca 4,5 hodinách vyhrabeme nahoru. 

A je to tady.

Dojdeme ke Slonovi asi v sedm večer. A už tam jeden člověk je, co měl stejnej nápad jak my. Další blázen 😃. Půjčí nám lopatu na vyhrabání si vlastního místečka na spaní. Pak si jdeme dělat polívku a rozdělat spacáky. V osm jdeme spát. A nemůžeme usnout. Hodiny plynou. Až všichni usneme. Teda skoro všichni usneme. Když se Kátě zrovna podaří zabrat, tak do ní začnu šťouchat. To protože jsem měla noční můru, probudila jsem se šíleným horkem a celá se klepu. Jsem idiot a zadýchala jsem si spacák. Následně to říkáme Jirkovi, pak si se mnou povídají. To mě uklidní a asi do půl hodiny usnu.

Ráno se probudím a sníh všude. Vstáváme na východ slunce na Sněžník. Spacáky necháme na místě a jdem nalehko nahoru. Na Sněžníku potkáváme partu, kterou jsme potkali už předešlý večer. Fouká to tam teda jako 🐷. Dáme snídani a šup dolů zabalit si věci, spacáky atd. 

Už ráno víme, že další den to na spaní pod širákem nevypadá. Máme všechno mokrý a bude potřeba to nechat uschnout. Hlavně ty spacáky. Příště bez bivakovacího pytle v zimě pod hvězdičky nejdu! Je to sice romantika, ale vocaď pocaď. 

Takže jdeme k chatě Návrší, kde si dáme vydatný oběd, plánujeme zítřejší cestu na Praděd a hledáme ubytování. 

Takhle mezi svátky není žádná sranda hledat na poslední chvíli ubytování, všechno je plné a my pomalu ztrácíme naději, že něco najdeme...

Nakonec jsme v Losinách na apartmánu a všechny mokrý věci skládáme k topení, aby uschly co nejrychleji. S Káťou a Jirkou pak ještě hrajeme člověče. Až na jednu hru jsem vždycky prohrála 🥲. 

V kuchyňce je i dětský koutek, kde je tabule. No co nás nenapadlo? Hrát šibenici. Jo, víno a medový Jack dělá svoje.

V deset pak vaříme pozdní večeři. 

Pak jdeme spát, protože zítra nás čeká další výšlap. 

Jdeme na Praděd...

- Eliška -