Jak jsme na východ slunce na Sněžce (ne)došly

Nečekala jsme do poslední chvíle, že to klapne. Tenhle výstup byl vlastně hodně punk, už z toho důvodu, že jsem tam jela s Agi, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Vůbec jsem nevěděla, co od toho výstupu čekat. Slyšela jsem, že v zimě je to celkem náročný. No vybavení jsem kupovala den předem. A furt jsem se modlila, abych měla všechno. Neměla. Zapomněla jsem si obstarat hůlky. Nějak mi to v tom spěchu vypadlo. Šlo se bez nich trochu hůře, ale dalo se to. 

Vše začalo v sobotu, kdy jsme s Agi dorazily do Pece pod Sněžkou. Odkud jsme se vydaly směr Na Rozcestí a odtud jsme měli namířeno na Luční boudu, kde jsme chtěly přespat. 

Teda...

Úplně prvotní plán byl, že budeme spát v útulně, pak jsme trošku povolily a shodly jsme se, že zkusíme Luční boudu. A tak jsme došly v šest večer na Luční boudu, abychom zjistily, že je dnes zavřená. Že prý takhle občas zavírají.

Oukej, tak co teď, přespat na Luční boudě na chodbě? Ale to by byl trochu risk, protože byste se taky nemusely ráno z Luční boudy dostat.

Oukej, tak jsem hledat jinou variantu.

Nakonec jsme našly.

Vracely jsme se 4 km zpátky na Dvorskou boudu, kde měly poslední pokoj! Měly jsme štěstí.

Po cestě jsme měly mlhu, slyšely meluzínu a viděly sotva na sebe. Byly jsme opravdu rády, že jsme dorazily. 

Bylo nám jasné, že ten východ nepřipadá v úvahu, protože jsme tak unavené, že ráno na tu šestou nevstaneme. 

Vstaly jsme nakonec o půl sedmé a krátce po osmé vycházíme z Dvorské boudy. 

První paprsky sluníčka se derou přes mraky. 

Svítá.

A my nejsme ani u Luční 

Říkám, že musíme jít, abychom mohly vytáhnout foťák kousek před Luční a aspoň tam si ten východ vyfotit.

Ha, dobrej vtip. 

Jestli si někdo myslí, že jsme to dokázaly, tak to ho zklamu.

Sluníčko se začalo drát skrz mraky už u Výrovky. No a když jsme to viděly, tak jsme to prostě nemohly nechat jen tak bez fotky. 

Nebo bez fotek?

Nevím, jak dlouho jsme tam stály a koukaly na tu krásu, pak chvíli cvakaly a vyměňovaly si ten foťák. Ale tak půl hodinu třeba jsme ztratily jen focením. 

To je tak když jdeš s holkou, co miluje focení stejně jak ty, do toho prostě ty hory, slunce, oh...

No nebudu kecat, když řeknu, že už jsme mohly být v tu dobu někde na Luční a my teprve na kopci nad Výrovkou.

Teď bylo jasné, že trácíme mnohem víc času než jsme chtěly, ale co. Východ slunce je prostě stejně neodolatelnej jako hořká čokoláda, no ne?

No tak si štrádujeme konečně k Luční boudě po rovince a vidíme náš cíl. Trošku se obviňujeme, že už jsme tam mohly být. Ale co. Užily jsme si to? Užily, tak nač mít výčitky.

Na Sněžku jsme tedy došly. No v kolik jsme tam došly? Tuším, že kolem půl desáté. Když náš úplně úplně prvotní plán byl tam vylézt v osm. 

Nevadí, stane se. 

To je to (ne)plánování.

Věci, co se vůbec neplánují jsou beztak ty nejlepší zážitky. 

Teda pamatuji si z nich vždycky nejvíc. Hlavně co se podělalo. Ale jsou z toho supr historky pak. Že vám to moc lidí nevěří. 

Hory mě učí, učí mě se sama překonávat. 

Díky nim jsem poznala úplně jinou perspektivu. 

Tak asi takovej byl náš výstup na Sněžku. 

- Eliška -