Život v Brně

Nová kapitola mého života započala.

Teda aspoň se to tak říká. 

Už je to nějaký ten pátek, co jsem se ocitla v Brně. 

Když jsem se na začátku tohoto roku rozhodovala, kam půjdu na vejšku, nevěděla jsem. Moc se mi nechtělo. Chtěla jsem spíš někam odletět nebo pracovat v zahraničí. Ale rodiče mi řekli, ať to aspoň zkusim. No tak teda jo. Měla jsem však podmínku, chci na školu, která mě bude aspoň trochu bavit a nechci moc blízko domova. 

A vybrala jsem. 

Jestli dobře? Asi jo. Zatím se mi to tady líbí. 

I přesto začátky nebyly vůbec lehký. Hned nazačátku nám vytekla pračka, spolubydlící jsme měli v nemocnici a aby toho nebylo málo, jeden týpek se mě pokusil okrást (co pokusil, on mě okradl, ale peníze už mám naštěstí zpátky). 

Brno mě okouzlilo. No fakt jsem si to město zamilovala. Občas je to velká zkouška. Škola, vztahy. Však víte. Našla jsem tady lidi, který baví to co mě. S kterými můžu jít na kafe nebo na výlet. Patřím sem. 

Od Brna jsem si nic moc neslibovala. 

Chtěla jsem to studium aspoň zkusit i přes cenu toho, že by mě třeba nemuselo bavit. Věděla jsem, že budu daleko od rodičů. Tohle mě nějak netrápilo, počítala jsem s tím.  S čím jsem ale bojovala byl můj vztah. Nechtěla jsem ten vztah ztratit, docela jsem lpěla na tom, že do Brna pojedeme společně. No nejeli jsme, naše cesty se rozdělily. Stejně tak jsem to měla s přátelstvím, některá stále drží, jiná po odchodu ze střední nevydržela. Nakonec pro mě odjezd do Brna znamenal něco zcela jiného než když jsem se tam začátkem roku hlásila. Najednou jsem udělala trošku čáru za svým středoškolským životem. A začala jsem žít trošku podle sebe. 

Přineslo mi to spoustu nových zážitků, podívala jsem se na spoustu nových míst. Začala jsem tady chodit na brigádu do divadla jako uvaděčka. Občas zašla do nějakého klubu. Teď před zkouškovým už spíš jen chodím na brigádu a při tom se učím. Jo a taky občas sem tam něco nafotím. 

Kdybych napsala, že jsem šťastná, bylo by to trochu klišé, ale jo jsem. Protože občas mě přepadne blbá nálada, ale převládá dobrá. Jsem ráda za to, kde jsem. Není to lehký, je to dřina. Hlavně psychika dostává zabrat. Jestli mi to stojí za to? Jo, stojí. 

- Eliška -