Moje první toulání po Krušných kopcích

 Ještě než se začnu rozepisovat o této víkendovce, sluší se vám objasnit proč Krušné kopce. Kdo byl v Krušných horách nejspíš ví, o čem je řeč. Oni to totiž nejsou klasické hory jako spíše kopce s rozlehlým lesem. Všude samé borůvčí, sem tam nějaká ta houba a srnka procházející se po cestě.

 

Ale zpátky k výletu. Nikdy v životě bych do sebe neřekla, že se vydám do hor s batohem na zádech a nebudu předem znát cestu, kudy půjdu ani kde budu spát.

A přece jen jsem vyrazila a poznala plno nejen krásných míst, ale i skvělých lidí.

S mým parťákem Adamem jsme v sobotu brzy ráno vyrazili vlakem směr Chomutov, dále jsme chtěli stopovat směr hora Sv. Šebestiána a po asi 5 minutách čekání, kdy už si Adam nasazoval batoh a navrhoval, že si asi půjdeme stoupnout o kousek dál, nám zastavilo auto s dvěma pány, kteří to tady v okolí znali jako své boty a povídali nám o tom, jak chodili také na vandry, když jim bylo co nám. Dali nám tip na vodní nádrže v okolí Křimova, kde nás vysadili.

Vydali jsme se tedy na vodní nádrž Křimov, a poté jsme šli dál k nádrži Kamenička, která byla postavena na začátku minulého století. Škoda jen že obě nádrže jsou zavřené a nedá se přes ně projít. Alespoň jsme šli co nejblíž, co to šlo. A udělali jsme si obědovou pauzu.

Po krátkém šlofíku vyrazili dál. Můj parťák měl hůlky, skvělá věc mimochodem! Já žádné neměla, a tak jsem zaimprovizovala a udělala si svoje z větví po cestě. Docela jsme nasadili tempo a došli jsme až k nějakému rybníku, kde zrovna byla parta naháčů. Tak jsme si chvíli počkali, než vylezou z vody a šli jsme se také osvěžit. V takovém vedru, kdo by toho nevyužil.

 

Přemýšleli jsme, že už si tam rozděláme spacáky a zůstaneme tam, ale bylo ještě málo hodin, tak jsme dali malou sváču a vyrazili dál po E3, pomalu ale jistě se začalo stmívat a my jsme měli hrozný hlad. Začali jsme tedy hledat nějakou hospodu poblíž.

Nejbližší hospoda byla na míle vzdálená, ale i přesto jsme se asi po půl hodině koukání do mapy u jedné krásné zastávky rozhodli do té hospody jít.

Tak jsme si to štrádovali dolů z kopce, když tu na nás mává celá rodina ze zahrady plné stanů a jedné nedostavěné chaty. Seděli si tam tak u ohně a odpočívali po náročném dni, celý den totiž usilovně pracovali na jejich stavbě, pozvali nás tedy k sobě a na přivítanou nám nabídli pivo. Jeden z mužů nám dokonce nabízel, zda u nich nechceme přespat. Avšak bylo zde tak veselo, že už bychom ten den asi neusli a navíc jsme jim nechtěli narušit jejich rodinou pohodu, tak jsme řekli, že moc děkujeme za nabídku, ale máme vyhlídnuté jiné místo kousek odtamtud. Abychom neodešli s prázdnou dali nám alespoň rohlíky.

 

Nyní nás čekala cesta do kopce, abychom došli na místo, kde chceme přespat. Nakonec nám to nedalo a po pár metrech jsme zkusili stopnout jedno auto projíždějící kolem a světe div se, ono fakt zastavilo :D. To stopování je jednodušší, než jsem si myslela. Paní s pánem jeli přímo do Zákoutí, kam jsme potřebovali. Cestou nám ukázali chatu, kde je možné se ubytovat. Vypadalo to tam ale celkem plně, na terase sedělo hodně lidí a bylo tam docela živo, tak jsme usoudili, že si raději lehneme do trávy před jednou chatkou, kde to vypadalo jako slušné místečko k přespání. Raději jsme se šli ale majitelů zeptat, zda tam můžeme přespat.

K našemu překvapení nás majitelé pozvali k sobě na zahradu. S vděčností jsme jejich nabídku přijali a rozložili si spacáky s výhledem na lesy a pole.

 

Ráno mě probudily hřejivé paprsky sluníčka, které mi pálily na hlavu a zanedlouho přiběhl majitelů pes a už jsme byli na nohou. Paní majitelka nám udělala snídani a společně s jejím manželem nám vyprávěli o lezení po horách, o cestách do zahraničí. Z jejich vyprávění čišela neskutečně pozitivní energie, byli plní inspirace a také nám dali tipy na místa, kam se máme příště vydat až se zase rozhodneme sem jet. Avšak měli jsme v plánu ještě někam dojít, takže jsme se museli rozloučit, na cestu jsme od nich dostali svačinu – nefalšované litoměřické meruňky a vydali se po E3 zase dál.

Pak jsme trošku zabloudili, ale díky mapám na internetu jsme zase našli cestu zpátky. Došli jsme až do jedné vesničky, kde měli samotoč. To vám bylo takové krásné posezení, vedle kterého byl pult se skleničkami, pípou na pivo a limonádu a kasička. Takový systém nákupu vlastního pití jsem viděla poprvé v životě a moc se mi tento nápad líbí. Bohužel něco takového zavádět ve městech nemá smysl, protože lidé by to toho dokázali zneužít. A z takového posezení by nezbylo vůbec nic.

Náš výlet v Krušných kopcích byl tímto u konce a už nás čekala jen cesta domů. Ještě jsme stopli pár lidí, a následně nasedli na vlak. Škoda, že ten víkend není delší.

 

I přestože to bylo moje první stanování takhle v přírodě, kde to vůbec neznám, jsem si z toho odnesla opravdu mnoho zážitků, na které budu vzpomínat hodně dlouho. Lidé na horách vám dají takový pocit bezpečí, že si připadáte skoro jako doma. A ještě k tomu všemu jsem si nemohla vybrat lepšího parťáka na cesty.

 

Tak na poutníky na cestách!

- Eliška -