Jaké to bylo v Americe?

Ahooj, po skoro měsíci jsem tu zas! Poslední dobou nemám téměř na nic čas, píšu ročníkovou práci, učím se do školy a na ten blog tady si ten čas najdu málokdy. A když už si sednu k tomu počítači a chystám se sem něco napsat, jsem tak unavená, že něco málo sepíšu, ale už to pak nedopíšu. Avšak dneska už konečně jsem se k tomu dokopala a snad z toho něco bude!

Na začátek bych měla říct, že cesta do Ameriky není žádné aktuální téma. Do Ameriky jsem se totiž vydala už na začátku července, konkrétně jsem tam letěla se sborem, ve kterém zpívám. Jeli jsme tam na pěvecký festival v Idaho, kde byly sbory z různých koutů světa (z Filipín, Číny, Španělska, Litvy,...), byla to taková pěvecká přehlídka. 

A jaké to bylo odletět vůbec poprvé do Ameriky, kde jsem nikdy předtím nebyla a navíc bez rodičů? Musím říct, že jsem se tedy šíleně bála, nejvíc snad toho přistání, ne že bych nikdy neletěla, lítali jsme s rodiči, když jsem byla mladší pravidelně do Řecka a Turecka, ale teď to bylo přes celý oceán a navíc 10 hodin cesty v letadle a to nepočítám ještě ty přestupy a hodiny strávené na letišti, bylo to opravdu vyčerpávající. Den před odletem jsem nemohla vůbec usnout, vlastně jsem nespala až do doby, kdy jsem nasedla do letadla. Byla jsem hodně nervózní, kolena se mi třásly, ale na druhou stranu jsem se šíleně těšila.

Cesta letadlem mi nepřišla ani nijak šíleně dlouhá, buď jsem totiž spala anebo mi nosili jídlo :D! Let byl docela pohodový, až na turbulence v Salt Lake City, kdy jsme naneštěstí přistávali v bouřce. Z letiště nás odvezl takový menší autobus na hotel, kde jsme strávili jednu noc, další den se akorát nasnídali a vydali se autobusem směr Idaho! Cesta podle mě netrvala dlouho, bylo to snad proto, že jsem z okna koukala na tu krajinu okolo mě, na ty typický americký auta a náklaďáky, domy, lidi... A pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že tam jsem. Vlastně jsem si uvědomila, že v dnešní době je díky letadlům a dopravním prostředkům možné vycestovat v podstatě kamkoliv.

Kdo mě zná, ví že navštívit kus Ameriky jsem si moc přála poslední dva roky. A ono to vyšlo, za čož jsem neskutečně vděčná, hlavně tedy svým rodičům, kteří mě na tuhle cestu pustili. 

No a kam že jsme to tedy mířili? Do Pocatella. 

Tam na nás čekali naše rodiny, které si nás po dobu festivalu vzali pod svou střechu a starali se o nás. Ještě něž jsme se všichni rozmístili do svých rodin, šli jsme do univerzity, kde později probíhaly koncerty nás a dalších sborů. Poté jsme už konečně vyrazili do rodin.

Když jsme společně s mojí kamarádkou vystoupili u našeho domu spolu s naší rodinou, stal se mi šílený trapas, který si mi dvě budeme pamatovat už navždycky 😂. Musím říct, že naše rodina byla nejsuprovější, kterou jsme mohli mít! Děkuju moc Heather a Viktorovi, za to jak se o nás hezky starali! 

Musím ale říct, že jsem měla první tři dny docela velký blok v komunikaci. Postupně jsem si ale pak začala zvykat a zkoušela tu svou jazykovou bariéru nějak prolomit. Učím se sice anglicky už nějakým rokem, ale musím říct, že v praxi je to úplně o něčem jiném. Jenom se nebát mluvit.

Jak to probíhalo každý den?

Náš den začínal snídaní, pak jsme vyrazili k místní univerzitě na zkoušku, a když jsme meli odzpíváno, huráá na oběd. Po obědě byla vždycky volba nějakého výletu třebo do místního zoo nebo do bazénu... Pak nějaká ta večeře, obykle něco s bramborami, protože ty se tam pěstují. A na konci dne koncert. Pamatuji si, jak jsem se po koncertě už hrozně moc těšila na postel. Měla jsem toho po celém dni dost, ale jsem vděčná za každý den, který jsem tam mohla zažít. 

Rozloučení

Poslední den jsme pak měli společný piknik, který jsem si moc užila. Věděla jsem, že nám to už všechno pomalu končí a o to víc jsem si to chtěla užít. Na pikniku se sešli nejen naše rodiny, ale i všechny ostatní sbory. Po konci pikniku, jsem ještě s holkami vyrazila na párty u našich amerických kamarádů. 

Předposlední den jsme se sborem vyrazili do Yellowstonu, který je druhým nejstarším parkem na světě. Stihli jsme zde navštívit tři základní body, gezjíry na začátku NP, gejzír Old Faithful a velké barevné gejzíry. Rozloha národního praku je opravdu veliká, a proto je přes něj udělaná silnice pro lidi, kteří na jednotlivá místa přijíždí auty. Musím říct, že tohle byl opravdu zážitek! 

A to by bylo k mému desetidennímu pobytu v Americe asi vše!

Doufám, že se vám článek líbil.

 Eliška M.