V lese

Svítí slunce,  jeho paprsky se jemně dotýkají mojí kůže.

Hluboce se nadechnu a vydechnu.

Čisto.

Větve a koruny stromů se pohybují ve směru větru, který unáší těch pár mraků nade mnou. 

Stojím na zemi, kterou pokrývá mech a dívám se nahoru.

Vnímám každou vteřinu.

Cítím klid.

Ticho.

Zpomaluje se mi tep.

Na podzim chodím do lesa ještě raději než kterékoliv jiné roční období, hlavně díky houbám 😃, baví mě je sbírat, jsem ochotná chodit klidně tři hodiny po lese a jen se dívat do země a hledat, kde na mě vykoukne další hlava od nějakého toho hříbka... Ještě lepší je, když si najdeme s rodinou místo, kam moc houbařů nechodí, a tak míváme většinou celý les pro sebe. 

Užívám si každou chvíli, kdy můžu být v přírodě, mám vypnutý telefon a jsem tak nějak sama (s rodinou se po tom lese vždycky rozdělíme a hledáme každý sám, aby se toho našlo víc 😁), je to takový můj aktivní způsob relaxace 😄.

Jak vypnout.

Nevnímat nic jiného než přítomnost.

TADY A TEĎ.

Přestat zbytečně přemýšlet. 

Naučit se tady hledat rovnováhu.

Mezi okolním světem a sama sebou.

Chápat

i 

    nepochopit.

Příroda nám dává neskutečně moc, člověk s ní byl, je a bude vždycky propojen. Tady nám bude prostě vždycky nejlíp. Chodím sem pokaždé, když je mi smutno nebo i jen když jsem prostě v pohodě, je to něco bez čeho nejsme schopní přežít, příroda nám neskutečně dává a my si to mnohdy vůbec neuvědomujeme. 

Vyloženě mě štve, když někdy v té přírodě nacházím odpadky, které tam nemají vůbec co dělat, je mi z toho občas úzko.. Obvykle pak tedy kromě hub odnesu z lesa i pár odpadků. 

Tak to jen malé sdělení, abychom se o tu naší Matku Zem starali. 

Stejně jako ona o nás 💚.

Eliška M.