Od jezer do hor: Slovinsko

Všechno začalo cestou do Grazu, kde jsme přespali v hostelu. A vážili si posledního dne, kdy spíme na posteli, než jsme tomuto světu na další týden zavřely vrátka. 

Další den ráno jsme tak byli ready stopovat k hranicím Slovinska. Asi po půl hodině nám zastavila mladá učitelka, která jela vanem za přáteli. Zastavila nám v Klagenfurtu, odkud jsme po dvou hodinách dlouhého čekání na stop, museli jet nakonec vlakem až k jezeru Bled. 

Jeli jsme na blind a neměli moc plán, kde budeme spát. Kousek od Bledu je kemp, šli jsme se zeptat tam, zda můžeme složit hlavy a bylo nám řečeno, že ne. No a co teď? 

Tak jsme si sedli do hospůdky u nádraží a přemýšleli. Až jsme se nakonec zeptali servírky, zda nemůžeme přespat u nich na zahrádce. A místo na spaní bylo zajištěné, juhuu. 

...

V pět ráno jsme už vstali a čekali na první vlak, který jel do Bohinjske Bystrice, odkud jsme šli po černé až k Bohinjskemu jezeru. Bylo vedro, ještěže jsme vyrazili tak brzy ráno. Kolem oběda jsme byli u jezera, dali si nohy nahoru a odpočívali u vody. 

Cesta do kempu byla dlouhá, kemp ležel přesně na opačné straně jezera než kde jsme se nacházeli. Šli jsme také kolem největšího jezera Slovinska, tak se není čemu divit. Cestou kolem jezera jsem přemýšlela, na který vrchol půjdeme zítra.

Dali jsme si pizzu. S výhledem na průzračné jezero a vrcholky místních hor. 

Výstup na Triglavská jezera ~ 2060 m. n. m. ~

Budíček na sedmou, nastavila jsem si teda budíček už na pátou, ale nějak se nezadařilo... Před sebou máme 9 km do obřího kopce s našima ~15 kg na zádech. První hodinu jdeme jen do mírného kopce, to by mohlo jít. Ale přituhuje a terén se začíná pomalu a nenápadně zvedat. Čím dál více kamenů, po kterých se chodí pěkně na 💩. Musíme tak jít pomalu a dávat si pozor, abychom nespadli. Cestou jsem málem ztratila i hůlku. To když jsem si dávala přestávku na ten úžasný výhled a špatně jsem ji zapíchla do země až začala sjíždět pomalu dolů, naštěstí se po 2 metrech zastavila, a tak jsem ji byla schopná zachránit. 

Cesta nahoru nám trvala asi dvakrát tolik než kolik ukazovaly cedule. Místo kilometrů ukazují kolik zbývá hodin a ne kilometrů.  Byl to fakt děsný kopec, ale ten pocit, kdy dojdeš unavená 

nahoru a spatříš ty vrcholky hor všude kolem sebe, tu přírodu.

Je to ten vnitřní pocit, že jsi to dal a jsi konečně nahoře. 

To, že nahoře nebyla teplá voda a nebyla tam sprcha už nám bylo jedno. Hlavně že máme kde spát. 

Zpátky do údolí

Ráno máme budíka na šestou, ale nakonec stejně vstaneme až v půl sedmé. Odpoledne má pršet, a tak nasadíme tempo, abychom byli dole co nejdříve. Počasí nám hlásí, že bude pršet, a tak se snažíme nikde moc nezastavovat a jít. I tak si ale užíváme té krásné přírody a jezer. Bohužel jsme viděli také vyschlé jezero. 

Až dolů jsme došli suchý, pršet začalo opravdu jen kousek od kempu, ale to už jsme si stavěli stan. Usínali jsme při bouřce.

Sestup był fakt obtížný, nohy nás bolely víc než když jsme to šly nahoru. 

...

Ráno nás sluníčko probudilo kolem půl sedmé. Za mě kemp Trenta byl ze všech nejpříjemnější v Triglavu. Dnes jdeme do Soči. Po těch túrách, co jsme šli poslední dny, je tohle taková procházka. Vedle cesty teče průzračná a studená (osvěžující) řeka. Trasa vede lesní cestou, po různých pěšinkách, sem tam přecházíme po dřevěném houpacím mostě, po pastvinách... Do kempu se dostáváme v rekordním čase. Kolem druhé  jsme na místě a vybalujeme si věci. 

Pak se jdeme najíst, v kempu moc dobře vaří. Šli jsme se ještě po obědě nalehko bez báglů projít kolem řeky až za město Soča, kde se nachází jedno fotogenické místo. Ale čekalo nás tam asi milion turistů namísto krásného výhledu. Vypadalo to tam trochu jak na koupáku, a tak jsme se otočili a šli zpátky. 

Večer zas přišla bouřka. 

Jedeme domů? 

Včera jsme při cestě do kempu Jelinc zbystřili jedno moc pěkné místo ke stopování. A tak se tam jdeme dnes podívat. Stojíme tam asi tak 15 minut než nám zastaví rodina z Nizozemska, kteří míří na ferraty. Ta cesta nahoru směrem na sever Triglavského národního parku byla příšerná, sotva jsme s tím autem jeli do toho kopce, samé serpentiny a naložené auto. To se jelo náramně... Možná se autu trošku poničila spojka.  Vysadili nás pak nahoře kousek od Vršiče - na parkovišti. 

Potřebovali jsme se nějak ale ze shora dostat dolů do Kranjske Gory. A tak jsme zas skončili u stopování. Stopli jsme si Scalu se dvěma Slovinci (konečně!), byli z Ljublaně a na cestu vyrazili už ve čtyři hodiny ráno. Měla jsem je v očích jako nějaké supersportovce, co každý den zdolají jeden vrchol brzy ráno a před obědem už se vrací zpátky domů. 

Přijeli jsme do města a dali si věci do kempu, který měl být děsně eco, a taky byl děsně drahej. Asi protože neměl kolem žádnou konkurenci, platili jsme 20 éček za noc. Chtěli jsme si jít něco nakoupit, ale nedošlo nám, že je neděle a obchody se základními potravinami mají zavřeno. Tak jsme se šli projít k jezeru Jasna. 

Jak jsme (ne)dostopovali málem domů?

Ráno vstávačka v 7.00, zaplatit kemp a hned zmizet, abychom si mohli jít stopnout auto domů. A asi za třičtvrtě hodiny jsme si stopli dalšího Slovince, který mířil Villachu. Vysadil nás na výjezdu z dálnice, že se nám tam bude pěkně stopovat. A stopovalo se nám tam pěkně blbě tedy!

Čekali jsme tam na slunci dobrý 2 hodiny, než nám zastavila jedna supr moderní babča. Ta nás svezla do Spittal an der Drau (haha, snad to píšu richtig). Odtamtud jsme si stopli pár, který si moc nechtěl povídat, ale my na tom byli stejně, už jsme byli sociálně vyždímaní. V autě hrála hudba, a tak jsme konečně měli trochu větší pohodlí a klid. Vysadili nás kousek od St. Michael im Lungau. Odkud jsme si stopli mafiána z Rumunska s manželkou, tajně jsem ho podezřívala, že v autě schovává zbraň, ale naštěstí nás asi neměl chuť přepadnout, a tak jsme se zdraví ocitli na benzínce v Eben im Pongau. 

Tam nám zastavil moc milý pár s obytnou dodávkou, byli jen o pár let starší než my a za tu cestu to (po paní učitelce se žlutým vanem) byli nejpříjemnější lidé, které jsme stopli. 

Dovezli nás až do Salzburgu, odkud jsme jeli vlakem do Linzu, protože dalším stopováním bychom doma byli za bůh ví jak dlouho. 

Z Linzu to už k hranicím do České republiky bylo nějaký 50 kilometrů, a tak jsme v osm večer ještě stopovali do Čech. Chtěli jsme už být konečně doma. A tak jsme ještě zkoušeli stopovat, po skoro hodině stopování na silnici, která vedla kromě do centra také do Čech, nám v protisměru zastavilo auto. 

V autě seděl Arab, o kterém jsme po cestě zjistili jen to, že rozváží kebab. Byl tak laskavý (až to bylo podivné), že se pro nás otočil, i přestože jel jiným směrem než byl ten náš. Nechali jsme se odvézt ve Freistadtu a prohlédli si jeho večerní kouzlo tohoto města. 

Od Freistadtu to bylo k hranicím už jen nějakých 20 minut autem. Šli jsme po chodníku vedle silnice a už jsme začínali přemýšlet co dál. Když vidíme, jak se ze zatáčky řítí červená Fabie s rakouskou značkou. Zastavila. Tak jsme pozdravili a pán nás pozdravil zpátky jazykem příbuzným češtině. A v deset hodin nás odvezl do Česka. 

V jednom městečku jménem Kaplice jsme se utábořili vedle fotbalového hřiště a ráno v šest hodin jsme si zabalili věci a jeli konečně domů.

A ceduli s nápisem ČESKO jsem mohla nechat u kontíků s klidným vědomím, že jsme tuto cestu přežili a vrátili se celí polámaní a plní zážitků do našeho DOMA. 

Velké děkuju za to, že do toho se mnou šel, patří mému parťákovi Dejvovi.

- Eliška -