Jak se ráno nechce nikomu z postele

 Dneska ráno jsem se probudila v posteli. V půl sedmý, ano fakt jsem vstala před sedmou hodinou! Ale Jirka s Káťou ještě leží v posteli a vůbec se jim nechce. Achjo. To ranní vstávání dává všem zabrat. Komu by se chtělo z vyhřáté postele do té chumelenice? 

Nakonec jsme v půl osmé před apartmánem a vyjíždíme autem směr Červenohorské sedlo, odkud si to vyšlápnem na Praděd. V Červenohorském sedle máme sraz s druhým Jirkou. Tentokrát necháváme věci v autě a jdeme nalehko. 

Je mlha, ale teplíčko.

Chceme jít na jídlo do Švýcarny, ale je totálně plná. Tak jdeme dál až na Praděd. Počasí se mezitím vyčasí a máme na chvíli i sluníčko. Rychle fotku, dokud je viditelný Praděd a šup do tepla. Dali jsme si nahoře zasloužené točené pivko, snědli si svačinu a jdeme zase zpátky. Proti nám se valí davy turistů (přijel autobus, který jezdí kousek pod Pradědem). My však za chvíli odbočíme a z davu lidí je jen pár běžkařů a turistů, co si to poctivě jdou celé po svých. 

Odbočíme na hřebenovku, docela pěkná cesta. Bez lidí. A místy nevyšlapaná 😆. Ale my si dokážeme poradit a abychom si tu cestu urychlili, běžíme. Dáváme závody, Káťa válí sudy, Jirka dělá kotouly 😃. 

Sem tam přestávka na svačinu, na žížalky, oříšky. Cestou míjíme i krásné výhledy do krajiny. 

Cesta jak z pohádky.

Vidíme i západ slunce, kterej je fakt epickej. I lyžaři na sjezdovce se kvůli němu zastavují. Všichni jen zíráme na tu nádheru. Jako viděla jsem už spousty západů, ale tenhle předčil i ty západy u moře. 

A tím vlastně končí i náš výlet. Teď mě čeká jen dlouhá cesta domů vlakem 🙂.

- Eliška -